- Tak trochu jiné soudobé dějiny -

Soudobé dějiny jsou v rámci vzdělávacího oboru dějepis nesporně klíčovou oblastí pro pochopení a poznání současného světa. Právě v tomto období dějin totiž nacházíme základ většiny procesů a jevů, které formují náš současný život. Dějepisné vyučování věnované tomuto období by tak mělo umožnit žákům pochopit, že historie není jen souborem jmen a dat, a pomoci jim v poznání, jak minulé události mohou mít své pokračování v budoucnosti.

Ve výuce soudobých dějin je v řadě evropských států kladen stále větší důraz na historické období posledních 25 let, a to na rozdíl od dřívějšího přístupu, kdy bylo možné pozorovat určitou neochotu autorů učebních dokumentů dovést výuku školního dějepisu až do současnosti. Důvodem byla celkem logická obava, že nedávné události nemohou být řádně historicky zkoumány a zejména objektivně interpretovány, mj. vzhledem k nedostatečnému časovému odstupu, neúplnosti dostupných pramenů a rovněž kvůli osobní účasti učitelů, žáků a jejich rodičů na těchto událostech.

Přístupy k výuce dějepisu ve školách ve značné části evropských států v současné době do značné míry kopírují trendy v odborném historickém výzkumu. To s sebou mj. přináší rozšíření vzdělávacího obsahu dějepisu tak, aby zahrnoval nejen dějiny politické, ale i společenské, ekonomické a kulturní. Tento vývoj s sebou přináší i zaměření výuky na historii skupin dříve v dějepisném kurikulu často opomíjených, mezi něž patří ženy, děti, národnostní menšiny atd. Další podstatnou změnou v současném přístupu ke školnímu dějepisu je skutečnost, že kromě osvojení si určitého penza historických vědomostí je jeho hlavním účelem rozvinout u žáků kritický přístup k historickým skutečnostem a vštípit jim myšlenkové postupy nezbytné pro vytváření historického vědomí.

Diskuse o změně požadavků na výuku dějepisu, které i v současnosti probíhají, jsou někdy zjednodušovány na spor mezi těmi, kteří vidí cíl výuky školního dějepisu v předkládání důležitých změn a událostí v národních a obecných dějinách, a těmi, kdož si myslí, že hlavním cílem dějepisné výuky je umožnit žákům osvojení si dovedností a historického chápání a že obsahová část dějepisného kurikula je jen prostředkem k tomuto cíli. V praxi je pochopitelně tato debata spíše umělá, protože řada učitelů, autorů učebnic i tvůrců dějepisných kurikul se snaží o vyvážený přístup mezi oběma těmito principy (Stradling, 2003, s. 9).

Posun k většímu důrazu na rozvoj kritických dovedností a interpretaci historických faktů se logicky projevuje ve změnách způsobu výuky, která by měla umožnit žákům si tyto schopnosti osvojit. Výrazné změny proto zasahují i učebnice a další učební materiály, které od konvenčních textů směřují k pracovním sešitům, v nichž jsou žákům poskytovány rozmanité historické prameny a materiály k analýze (např. mapy, fotografie, výtahy z historických dokumentů, očitá svědectví atd.). Tento studijní materiál může být zpracován tak, že ilustruje tvrzení uváděná v textu, ale může být rovněž na textu do značné míry nezávislý. Cíle změn ve vyučovacích metodách i edukačních mediích jsou přitom zřejmé – u žáka, který je pouze pasivním příjemcem předem zpracovaných informací, nemůžeme předpokládat rozvoj kritických dovedností a historického chápání. Ty mohou být rozvíjeny zejména aktivními způsoby učení, mezi něž patří např. metoda orální historie, debata, účast na simulacích atd.

Je nutné rovněž brát úvahu, že pro období soudobých dějin nejsou učitelé a učební pomůcky pro žáky zdaleka jediným zdrojem informací a názorů, ale velmi úspěšně jim konkurují nejen nové komunikační technologie, ale i např. televizní pořady a filmy, popř. svědectví přímých účastníků historických událostí atd. Před učitele dějepisu se tak při výuce soudobých dějin staví celá řada výzev, kterým v případě starších dějinných období nečelí nebo jim čelí jen omezeně. Jeho role je tak mnohem komplexnější a náročnější (Stradling, 2003, s. 10).

Dalším problémem je to, že formulace výchovných cílů ve vzdělávacích programech jsou většinou značně ambiciózní. Od učitelů dějepisu se tak očekává, že budou pomáhat žákům pochopit současnost, vzbuzovat jejich zájem o minulost a přispívat k rozvoji jejich smyslu pro národní identitu a občanskou angažovanost. Je zřejmé, že zvládnout tyto úkoly během omezené hodinové dotace dějepisné výuky je velmi obtížné. Z tohoto hlediska je vhodné položit si otázku, jaký výsledek výuky soudobých dějin bychom u svých žáků rádi viděli s odstupem pěti nebo deseti let. V diskusích mezi odborníky převládají názory, že žáci by měli při výuce získat:

• Chronologický a tematický přehled historického vývoje, v němž jednotlivé historické znalosti plní úlohu „stavebních kamenů“. Není přitom podstatné, že některá fakta budou v průběhu času zapomenuta, protože v případě potřeby lze informace znovu vyhledat.
• Pochopení sil, které formovaly historický vývoj: opakující se modely, dynamika změn, spojení mezi událostmi odehrávajícími se na různých místech a v různém čase.
• Pochopení faktorů, které v současnosti ovlivňují život a identitu žáků. Tyto faktory přitom zahrnují nejen „velké“ politické dějiny, ale i změny, které se odehrály v životě „obyčejných“ lidí. Je přitom důležité věnovat pozornost silám, které tyto změny vyvolaly, jako je věda, technika, industrializace, urbanizace, změny ve společnosti, rodinném životě a masové komunikaci.
• Kritické dovednosti nezbytné pro pochopení toho, jak je nedávná minulost interpretována odbornými historiky, ale i spisovateli, politiky a novináři.
• Pozitivní přístupy, které zahrnují toleranci, respekt k různosti, otevřenost a přesvědčení, že soudy, názory a závěry by měly být podloženy racionálními důkazy.

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že každý probíraný okruh učiva může být vyučován různými způsoby a postupy. Klíč k výběru těchto způsobů a postupů leží v tom, co chceme, aby se žáci naučili, co je reálné od nich očekávat a jak široká je propast mezi těmito očekáváními (Stradling, 2003, s. 16).

Literatura:

• LABISCHOVÁ, D., GRACOVÁ, B. Příručka ke studiu didaktiky dějepisu. Ostrava: FF Ostravské univerzity v Ostravě, 2010.
• STRADLING, R. Jak učit evropské dějiny 20. století. Praha: MŠMT ČR, 2003.