Nejnovější české dějiny v současných středoškolských učebnicích dějepisu

Učebnice dějepisu představují vždy určitý konsenzuální výklad dějin z pohledu určitého národního nebo státního společenství, v podstatě by se dalo mluvit o určitém „oficiálním pohledu“ na dějiny. Vychází to samozřejmě už z jejich samotného účelu – nejsou primárně určeny dospělým čtenářům nebo zapáleným zájemcům o historii, ale transformují poznatky historické vědy zcela konkrétním adresátům – žákům a studentům, pro něž většinou dějepis nepředstavuje nejoblíbenější školní předmět a historie vědní disciplínu, které by se chtěli věnovat po celý zbytek života. Autoři učebnic se většinou nesmí uchylovat k příliš originálním ani kontroverzním soudům a hypotézám, ani se nemohou pouštět do příliš složitých analýz. I přes rozvoj moderních technologií zůstávají i v současnosti učebnice základním edukačním médiem (Beneš a kol., 2009, s. 10).

Obecně by učebnice dějepisu měla poskytnout faktograficky správný, srozumitelný a většinově přijatelný pohled na dějiny. Autoři učebnic jsou pochopitelně omezeni prostorem, který mohou jednotlivým tématům věnovat, dalším podstatným limitujícím faktorem je pak pro ně to, že učebnice používané v České republice i v některých dalších zemích jsou schvalovány ministerstvem školství, a musí tedy projít recenzním hodnotícím řízením.

Teoreticky by měl školní výklad dějin dojít v rámci výukového procesu až do současnosti (Beneš, Hudecová, 2005, s. 19). V praxi však k tomu z více příčin většinou nedochází. Ne nejméně podstatný je přitom časový faktor – nejnovější dějiny se na základních i středních školách probírají až na konec výukového cyklu, takže na ně často nezbývá dostatek času. Dalším výrazným omezujícím činitelem je – nebo spíše donedávna bylo – složení pedagogických sborů. Řada učitelů starší generace měla problém probírat moderní dějiny už kvůli tomu, že je před rokem 1989 učila diametrálně odlišně, a proto často končila svůj výklad rokem 1945 nebo ještě dříve. Tento specifický problém samozřejmě s postupnou obměnou pedagogických sborů odeznívá, obecně ale při probírání nejnovějších dějin platí, že pokud se vyučující dějepisu nechce omezit jen na prostý výčet událostí, musí fakta také určitým způsobem vybírat, analyzovat a hodnotit, tj. v podstatě také předkládat i svůj názor na ně, a to může být u nejnovějších dějin problém pro učitele jakéhokoliv generačního zařazení.

Učebnice dějepisu jsou také výrazem stavu, povahy a funkcí historického myšlení dané společnosti (Beneš a kol., 2009, s. 9). Z tohoto hlediska může být podnětné posouzení, jakým způsobem je v soudobých českých učebnicích dějepisu zpracován historický vývoj samostatné České republiky, tj. od roku 1993. Při tomto srovnávání má smysl hodnotit zejména učebnice dějepisu určené pro gymnázia, popř. některé typy středních škol (v ČR zejména pedagogická lycea), na nichž se dějepis vyučuje minimálně tři roky. Kvůli věku a předpokládané vyšší mentální vyspělosti žáků mohou být tyto učebnice faktograficky bohatší než učebnice pro základní školy a autoři mohou některé historické otázky pojímat i analyticky.

Dominantní učebnici pro výuku nejnovějších dějin na gymnáziích v České republice představuje až doposud Dějepis pro gymnázia a střední školy 4. Nejnovější dějiny (autoři Jan a Jan Kuklíkovi, 1. vydání v roce 2002, poté dotisky). Druhou učebnicí používanou na českých gymnáziích jsou České dějiny II (autor Robert Kvaček, 1. vydání v roce 2002, nyní už 3. dotisk). Tato učebnice je ale využívána výrazně méně (Beneš a kol., 2009, s. 34).

Z hlediska sledovaného tématu je podstatné, že obě tyto učebnice končí svůj výklad národních dějin rozdělením Československa 1. ledna 1993. V první ze jmenovaných učebnic je pak už jen stručná zmínka o úsilí České republiky o vstup do NATO a EU a o tom, že ČR vstoupila do NATO v roce 1999 (Kuklík, Kuklík 2002, s. 204). Ačkoliv obě učebnice byly vydány až v roce 2002, historický vývoj České republiky v 90. letech 20. století v nich není vůbec zachycen. (Co se týče podrobného výkladu obecných dějin, i ten v Kuklíkově učebnici končí rokem 1992, i když je někdy naznačen i další vývoj, např. v případě konfliktů v bývalé Jugoslávii.)

Je vhodné se zamyslet nad tím, proč absence výkladu nejnovějších dějin v těchto učebnicích dlouho nebyla pociťována jako problém, který by bylo vhodné řešit buď vydáním nové učebnice, jež by zahrnovala i nejnovější dějiny, nebo vydáním doplněné a rozšířené podoby dosavadních učebnic. Zde je třeba upozornit na fakt, že učebnice dějepisu, nebo šířeji školní výuka dějepisu nebyly doposud v České republice předmětem konfliktu na vrcholné politické úrovni. ZOBRAZ/SKRYJ POZNÁMKU Je ale zřejmé, že „závazný“ učebnicový výklad některých témat z období 90. let 20. století nebo začátku 21. století by v době, kdy přímí aktéři těchto událostí ještě ve větší míře působili v aktivní politice, konflikt potencionálně vyvolat mohl – pro ilustraci uveďme např. otázku úspěšnosti či neúspěšnosti ekonomické transformace v České republice v 90. letech, pád Klausovy vlády v roce 1997 v souvislosti s tzv. sarajevským atentátem nebo tzv. opoziční smlouvu mezi ČSSD a ODS. Nabízí se vysvětlení, že právě to byl jeden z důvodů, proč se autoři učebnic těmto tématům vyhnuli a svůj výklad národních dějin raději ukončili už rozdělením Československa na začátku roku 1993.

Ani základní dokument, kterým ministerstvo školství stanovuje obsah učiva dějepisu na gymnáziích – Rámcový vzdělávací program (RVP) pro gymnázia – nevytváří přímý tlak na autory, aby nejnovější dějiny do svých učebnic zahrnuli. I když tvůrci RVP počítali s tím, že výklad dějin bude v rámci výuky dějepisu doveden až do současnosti, jednotlivé tematické celky věnované dějinám po roce 1945 jsou v RVP zpracována tak, že v nich nejsou témata nejnovějších dějin přímo jmenována.

Na absenci výkladu nejnovějších dějin v učebnicích pochopitelně narážejí středoškolští studenti, kteří přehledné znalosti o období po roce 1992 potřebují např. k maturitě, přijímacím zkouškám apod. Tuto mezeru donedávna úspěšně zaplňovaly pouze některé učební příručky, vydávané ovšem bez schvalovací doložky ministerstva školství. Příkladem může být příručka Odmaturuj z dějepisu 2 (autoři Alena Štěpánková a Zdeněk Šašinka, 1. vydání v roce 2006), která mj. obsahuje komentovaný nástin politického, hospodářského i kulturního vývoje v ČR až do začátku 21. století, včetně např. výkladu a hodnocení privatizace v 90. letech, začleňování České republiky do NATO a EU a věnuje se i kontroverzním tématům typu opoziční smlouvy. Výklad v této příručce končí sestavením vlády ČSSD, Unie svobody a KDU-ČSL v roce 2002 (Štěpánková, Šašinka, 2006, s. 217–218).

Pokusem o vyplnění mezery v učebnicovém zpracování nejnovějších dějin se v nedávné době stala učebnice Moderní dějiny pro střední školy, kterou s podtitulem Světové a české dějiny 20. století a prvního desetiletí 21. století vydalo v roce 2014 nakladatelství Didaktis. Podle své předmluvy má být tato učebnice, vytvořená poměrně širokým kolektivem autorů, prvním dílem čtyřdílné učebnicové sady sloužící k výuce dějepisu na středních školách, primárně pak na gymnáziích. Nejnovější dějiny českých zemí jsou zde zpracovány v podkapitole Transformace Československa a vznik České republiky. V rámci této podkapitoly jsou zpracována nejen léta 1989–1992, ale je zde nastíněn i historický vývoj České republiky v dalším období. Pozornost je přitom věnována vnitropolitickému vývoji, integraci do Severoatlantické aliance a Evropské unie, problémům transformace české ekonomiky v 90. letech, včetně privatizace a restitucí. Je zde rovněž stručně nastíněn sociální a společenský vývoj české společnosti v tomto období. V doplňkových textech jsou v rámci této podkapitoly podrobněji rozebírána i některá již zmíněná kontroverzní témata, např. opoziční smlouva nebo „česká“ cesta privatizace, která často vedla k tunelování firem.

Opět i v případě této učebnice je ovšem možné konstatovat jistou časovou disproporci. Zatímco evropské a světové dějiny a rovněž zahraniční politika České republiky jsou v příslušných podkapitolách v souladu s podtitulem učebnice skutečně dovedeny až do konce prvního desetiletí 21. století, nástin vnitropolitického vývoje v ČR je uzavřen už rokem 1998. „Žhavá“ vnitropolitická témata prvního desetiletí 21. století, jako např. spor o umístění amerického radaru v Brdech nebo zrušení předčasných voleb v roce 2009 jsou tak pominuta.

Literatura:

  • BENEŠ, Z., GRACOVÁ, B., PRŮCHA, J. a kol. Sondy a analýzy. Učebnice dějepisu – teorie a multikulturní aspekty edukačního média. Praha: ÚIV, 2009.
  • BENEŠ, Z., HUDECOVÁ, D. Manuál pro tvorbu školního vzdělávacího programu – vzdělávací obor dějepis. Úvaly: ALBRA s.r.o., 2005.
  • KUKLÍK, J., KUKLÍK, J. Dějepis pro gymnázia a střední školy 4. Nejnovější dějiny. Praha: SPN, 2002.
  • KVAČEK, R. České dějiny II. Praha: SPL-Práce, 2002.
  • ŠTĚPÁNKOVÁ, A., ŠAŠINKA, Z. Odmaturuj z dějepisu 2. Brno: Didaktis, 2006.