Orální historie

historická výzkumná metoda

Kde jinde, než ve výuce soudobých dějin, by mohla autentická vyprávění a příběhy smysluplně doplnit vykládanou látku a oživit hodiny? Nejen, že vyprávění pamětníků doplní pro žáky mnohdy stereotypní práci s učebnicí, ale zároveň vnese do hodiny atribut historie, která byla skutečná a žitá. Z rozhovorů s učiteli (viz kapitola Výzkum) vyplynulo, že právě příběhy lidí jsou pro žáky atraktivní a na nich se osloveným učitelům nejlépe ilustrují dějinné události.

Orální historií se dlouhodobě zabývá profesor Miroslav Vaněk, který ji v širším pojetí definuje jako obraz (lidské) minulosti popsaný vlastními slovy osoby, která hovoří o individuálních prožitcích. Klíčová je pro orální historii paměť.

(Zpracováno podle: VANĚK, Miroslav. Třetí strana trojúhelníku. Teorie a praxe orální historie. Univerzita Karlova v Praze: 2015)

Náměty pro využit orální historie ve výuce Dějepisu

Soudobé dějiny jsou pro svou časovou blízkost více než vhodným tématem, které je možné zprostředkovat žákům díky přímým výpovědím pamětníků. Na gymnáziích nyní studují žáci narození zhruba v letech 1998 – 2002, proto můžeme minimálně jejich rodiče (generace narozená v 70. letech) a prarodiče (generace narozená v 50. letech) pokládat za studnice vzpomínek na významné události soudobých dějin.

Základem práce s orální historií je kromě určení tématu volba vhodného pojetí, metody. Pro gymnaziální hodiny dějepisu doporučujeme zejména tyto tři varianty:

    Společná práce: Žáci pracují s předloženým materiálem. Vzpomínky svědků sledovaného období mohou být zaznamenány písemně, na audiozáznamu či videu (vhodné pro společný rozbor a interpretaci). Společná práce učitele a žáků s předloženým materiálem vhodně poslouží jako nácvik pro samostatné rozhovory žáků s příbuznými či jinými osobami.
    Příklad záznamu videa: rozhovor s německými manželi a českým pamětníkem, pořízeno v rámci mezinárodního projektu Projekt 1968 – Schaltjahr zur Erinnerun; dostupné na ZDE.

    Společná práce s žákovským sběrem materiálu: Práce se vzpomínkovým aparátem má přidanou hodnotu v tom, že ho pořídli sami žáci. Pro začátek se nemusí nutně jednat o povinný úkol, ale rozhovor může provést například pouze žák, který má ve svém okolí někoho, pro koho je potěšením dělit se o své vzpomínky nebo k nim má nějakou zvláštní vazbu (kronikář, historik, archivář, učitel, spisovatel, politik aj.). Nutností před zadáním takového úkolu je základní metodologické poučení, jak by měl tazatel při rozhovoru postupovat. Odkaz na metodiku k nalezeni ZDE.

    Domácí práce žáků: Na vrcholu pomyslné hierarchie práce s orální historií stojí vlastní dlouhodobá práce žáků. Oslovení učitelé shodně uvedli, že zadávají referáty nebo seminární práce. Pořízení vlastního záznamu orální historie a jeho následná analýza je vhodnou alternativou k výše uvedeným samostatným pracím, jejichž prezentace v hodinách bývá mnohdy neoblíbenou činností pro obě strany - učitele i žáka. Třída může zároveň ze svých záznamů vytvořit vlastní školní databázi vzpomínek na události soudobých dějin. Kromě rozhovorů či písemných vzpomínek mohou žáci doplnit příběh „své“ osoby fotografiemi, výstřižky z novin či jiným materiálem, který má pamětník k dispozici.


Pro příklad a okamžité využití ve výuce níže uvádíme nekrácený rozhovor s pamětníkem Zdeňkem Novotným.

Pro žáky je vhodné, aby si kromě pořízení rozhovoru zkusili i jeho obsah analyzovat, vystihnout zásadní místa, označit stěžejní události soudobých dějin atd.

Rozhovor na téma událostí 1968

Mgr. Vanda Vaníčková - tazatel
doc. PhDr. Zdeněk Novotný, CSc. - pamětník

Docent Zdeněk Novotný se narodil 13. 2. 1949 ve Vsetíně, v roce 1972 ukončil na Univerzitě Palackého v Olomouci na Filosofické fakultě studium anglického jazyka a filosofie. Pracoval jako středoškolský učitel na gymnáziu v Karviné a obchodní akademii ve Valašském Meziříčí. V letech 1995-2002 zastával post školního inspektora České republiky.

Zpracováno podle: Katedra společenských věd – členové katedry, 2016. Dostupné ZDE:

Nekrácený text rozhovoru:

písemné odpovědi na předem zadané otázky - metoda
září 2016 - datum pořízení

doc. PhDr. Zdeněk Novotný, CSc.
maturitní fotografie, 1967
V jaké profesní a osobní rovině života jste se v roce 1968 nacházel?

O prázdninách 1968 jsem už měl za sebou všechny zkoušky za 1. ročník oboru angličtina a filosofie na FF UP a chystal se na prázdninovou studentskou brigádu (sběr ovoce) ve Velké Británii, kde jsem měl sestřenici (dceru Němci popraveného strýce - jednoho z velitelů protinacistického odboje - „Obrany národa“), která se po válce provdala za bývalého příslušníka R.A.F. Spolu pak po roce 1948 emigrovali, legalizovali svůj pobyt získáním britského občanství, a tak k nám mohli čas od času do Československa jezdit. Hodlal jsem její rodinu navštívit.

Jak konkrétně na Vás události působily? Jakou jste cítil společenskou atmosféru?

Byl jsem tehdy mladý, svobodný, zakotvený v rodině a jako vysokoškolák plně závislý na svých rodičích, s pevnými vazbami na své nejbližší. Proto se musím zmínit o prostředí, v němž jsem vyrůstal a jímž jsem byl formován při vytváření a chápání hodnot a mravních norem a postojů.

Po otci pocházím ze staré učitelské rodiny s tradicí už z 19. století, po matce ze zemanského rodu (i otcova matka byla šlechtického původu - už koncem 19. století studovala v Budapešti, což pro ženu bylo tehdy zcela neobvyklé). Všichni se ovšem zcela ztotožnili s humanitními ideály Masarykova Československa. Jedna část příbuzenstva byla pronásledovaná gestapem už za protektorátu, druhá, včetně mých rodičů, zase Státní bezpečností v 50. letech, má sestra a bratr nesměli studovat, nejprve se museli kvalifikovat v dělnických profesích.

Společenský vývoj po lednu 1968 proto celá naše rodina sledovala s mimořádnou pozorností, odebírali jsme Kulturní tvorbu a Literární noviny (později vycházely pod názvem Literární listy, pak už jen Listy). Všichni jsme podepsali výzvu našich demokraticky orientovaných intelektuálů „Dva tisíce slov". Zprvu jsme pokus o reformu uvnitř vedení KSČ vnímali dost opatrně, ale postupně jsme ho přijali jako všeobecné vzepětí sil celé československé společnosti v jejím úsilí o demokratizaci a svobodu. Lidé projevovali opravdové, nepředstírané vlastenectví, chovali se navzájem nezištně, dokázali věnovat veškeré cennosti na fond republiky atd. Zároveň se ukazovalo, že sice početně slabá, téměř zanedbatelná menšina našich představitelů a místních funkcionářů, zejména těch, kteří byli nějak spojeni se zločiny 50. let, s demokratizačním procesem nesouhlasí (právem se obávali, co se s nimi stane, až vyjdou najevo jejich tehdejší krutosti páchané ve spolupráci se sovětskými „poradci". Někteří z nich měli za sebou dokonce i kolaboraci s nacisty). Jak ale říkám, šlo o nepatrnou hrstku zkompromitovaných politiků, takže v nich nikdo nespatřoval vážnější nebezpečí nebo riziko. Všichni byli pevně přesvědčeni o tom, že se demokratický socialismus prosadí a bude úspěšně fungovat, takže se ukáže jako dobrý příklad k následování i pro ostatní socialistické státy.

Když nás v dopisech v průběhu roku 1968 má britská sestřenice s manželem varovali, že Sovětský svaz nám demokracii a svobodu „zatrhne", a to všemi prostředky, nejen že jsme tomu nevěřili, ale shovívavě si pomysleli, že „naši Angličané" vidí vše jen z dálky a nic nechápou. Ani a v nejmenším jsme si nepřipustili, že by Rusové mohli před celým světem něco takového udělat.

Nikdy jsem se nesnížil k tomu, abych házel později špínu na „muže pražského jara", ale dnes vím, že po všech vyjednáváních se sovětským brežněvským (v podstatě stalinským) vedením si mohli a měli toto nebezpečí uvědomit a předejít nejhoršímu. Měli informace, které nám jako řadovým občanům nebyly dostupné, navíc jsme byli hodně pod vlivem sdělovacích prostředků, které přinášely jen samé optimistické zprávy.

"Ani a v nejmenším jsme si nepřipustili, že by Rusové mohli před celým světem něco takového udělat."

Jak jste Vy osobně prožíval přímo den 21. srpna 1968?

Už od 16. srpna 1968 jsem byl na studentské brigádě v severní Anglii a vojenskou okupaci z 21. srpna poprvé uviděl v televizi ze záběrů sovětských tanků na Václavském náměstí v Praze. Tehdy jsme se všichni Čechoslováci sebrali, jeli společně do Londýna a tam demonstrovali před sovětským velvyslanectvím. Zvedla se vlna solidarity i samotných Britů. Rozebrali si nás do rodin, pobýval jsem až do konce září v domě úředníka londýnského magistrátu a jeho manželky, středoškolské učitelky. Měli tři malé kluky a byli všichni velice milí, oslovovali jsme se křestními jmény. Britové nám tehdy nabídli azyl, možnost pokračovat ve vysokoškolském studiu (s uznáním naší maturity a bez přijímacích zkoušek, jen po absolvování intenzivního kurzu angličtiny). Sám jsem nic z toho nevyužil, hrozně mě to táhlo zpátky do Československa, byl jsem přesvědčen, že doma budu užitečnější a budu moci proti nastalé situaci nějakým způsobem bojovat (vyšel o tom i krátký článek s citací mých slov na titulní stránce v Daily Expressu, asi ho mám někde založený, ale momentálně ho nemohu najít). V londýnské rodině jsem zůstal až do konce září, mezitím navštívil i sestřenici žijící v Northamptonu, opět dostal nabídku zůstat, ale nešlo to. S londýnskými přáteli si od té doby každý rok píšeme, David (manžel) už před časem zemřel, s Joan (manželkou) si vyměňujeme alespoň vánoční a novoroční přání. Mezitím jsem se s nimi ještě asi dvakrát setkal při svých studijních návštěvách Británie. Je sympatické, že Joan si vždy pro své potřeby a (dojíždění do školy, nákupy apod.) kupovala jen škodovky (naposled mě svezla v Rapidu).

Jak Vás konkrétně ovlivnily události z hlediska profesního života?

Když jsem se vrátil, abych pokračoval ve studiu na FF UP, byla v Olomouci veliká sovětská posádka s velitelstvím právě v budově dnešní PdF a město se přímo hemžilo sovětskými důstojníky. Měl jsem s nimi několik incidentů, při kterých mi vyhrožovali odjištěnou zbraní, a jednou mě dokonce téměř přejel transportér, ze kterého na mě následně mířil kulomet a sledoval každý můj pohyb. Později jsem se několikrát dostal do slovní potyčky s politickým prorektorem Františkem Lónem, kterého neustále provázel estébák přezdívaný mezi námi studenty „Rybí oko" (jinak kapitán František Zatloukal).

Svou první zkušenost s touto nerozlučnou dvojicí jsem učinil krátce poté, co se upálil Jan Palach. Na kolejích, kde jsem bydlel, v každém patře kolem schodiště tehdy hořely svíčky. Přes prosklenou stěnu to bylo vidět z ulice, a tak nebylo divu, že přišel zakročit politický prorektor Lón se svým doprovodem. Náhodou jsem byl u toho, když se začal hlasitě rozčilovat, že to jsou "protistátní svíčky". Nemohl jsem nereagovat a zeptal jsem se ho, co je na nich protistátního, vždyť je to jen uctění památky mrtvého člověka. Lón se rozkřičel: "Víte, kdo já jsem? Já jsem prorektor docent František Lón! A kdo jste vy?" Když jsem ho odbyl, chtěl se pustit za mnou. Překvapilo mě, že jeho společník (tehdy jsem nevěděl, že je to Rybí oko, protože osobně jsem se s ním do té doby nesetkal) mu poklepal na rameno s tím, že to není třeba, a odváděl ho pryč. Netušil jsem, že už o mně estébáci všechno vědí.

Když se pak rozhodovalo o vyloučení tří studentů filosofické fakulty, dali jsme dohromady tříčlennou delegaci (Josef Kovalčuk, Jan Roubal a já), která šla proti tomu protestovat právě u prorektora Lóna. Když mě spatřil, zajásal: "My se už známe!" A hned jsme všichni tři museli sdělit svá jména a on si je hned zapsal. V průběhu jednání si postěžoval, že také on byl za první republiky pronásledován a že pro své levicové názory například nebyl v době své vojenské služby povýšen do důstojnické hodnosti. Na mou námitku, že mu ale bylo umožněno dostudovat, zatímco současný režim to našim kolegům zakazuje, odpověděl: "Socialismus musí být přísnější, protože by jinak hrozila kontrarevoluce." Takže jsme nepochodili.

doc. PhDr. Zdeněk Novotný, CSc.
vojenská služba, 1973

O prázdninách 1969 jsem na dětském táboře odborů působil jako zástupce vedoucího a na 21. srpna (1. výročí okupace) jsem nechal celý tábor nastoupit, spustit československou vlajku na půl žerdi a měl krátký proslov, po kterém pak všichni spontánně začali zpívat československou státní hymnu. Na fakultě jsem se snažil ve spolupráci s tehdy již vyloučenými studenty Antonínem Blažkem a Petrem Rohelem organizovat studentský odpor, vypracoval jsem soupis základních instrukcí, pomocí průklepového papíru a kopíráků rozmnožil na psacím stroji a rozdal všem, kteří měli mou důvěru. Veškeré tyto moje aktivity už sledovala StB, a tak jsem se jednoho rána na jaře 1970 dočkal toho, že vrátná na koleji mně přišla do pokoje vzkázat, abych se okamžitě dostavil do kanceláře vedoucího koleje. Ten se jen vzmohl na slova „Tady soudruh na vás čeká", a pokynul směrem k přítomnému estébákovi (byl to „Rybí oko"), který mě vyzval, abych šel s ním. I když jsem dobře věděl, o koho jde, požádal jsem ho, aby se mi legitimoval, což hned učinil (předložil mi služební průkaz). Řekl jsem mu, že s ním půjdu, ale nejdříve se musím nasnídat. On souhlasil. Samozřejmě jsem na nějaké jídlo neměl ani pomyšlení, jen jsem spolubydlícím studentům sdělil, co se děje, a pokud bych se nevrátil, ať informují mé rodiče. Vyšetřovna StB (dnešní nejvyšší patro budovy Policie ČR) byla zařízena velmi stroze: stůl, dvě židle proti sobě, skříň, věšák - vše železné, na zemi pod věšákem veliká činka. „Cvičíte?", zeptal jsem se, když jsme vešli. „Při svém povolání se musím udržovat v kondici", odpověděl. Výslech trval několik hodin, ale já jsem čas nevnímal. Střídali se dva vyšetřovatelé, jeden „hodný" (Rybí oko), druhý „zlý" (neznal jsem ho). Zevnějškem byli oba gangsterské typy: mohutní, téměř holé hlavy splývající s tlustým zátylkem. Ten „zlý" měl navíc surovější výraz, dozadu ubíhající čelo. Výhrůžky, včetně náznaků fyzického násilí, střídaly přemlouvání i sliby (např. že mi založí konto, na které se mi budou spořit peníze - odměny za informace). Snažili se mě získat ke spolupráci, tehdy jim šlo hlavně o to, že na univerzitu měla přijet skupina britských studentů a estébáci chtěli využít mé znalosti angličtiny. V případě odmítnutí vyhrožovali žalobou a soudem - a samozřejmě vyloučením ze všech vysokých škol, což měl zařídit prorektor Lón. Dali mi lhůtu asi tří až čtyř týdnů na rozmyšlenou. Na místě jsem odmítl a hned po propuštění z vyšetřování odjel domů. Rodičům jsem sdělil, co se stalo a že se studiem končím. Přijali to s plným pochopením a ujistili mně, že jsem jednal správně. Oba si totiž estébáky užili v 50. letech, kdy otec po četných výsleších na StB zpravidla zkolaboval, a nakonec téměř skončil v Jáchymově (uranové doly). Byli tehdy zbaveni míst a ke zlepšení rodinné situace došlo až v 2. pol. 60. let. V průběhu lhůty, kterou mi estébáci dali „na rozmyšlenou“, jsem už byl smířen s tím, že mé vysokoškolské studium jednou provždy skončilo, ale představa soudního procesu a věznění z politických důvodů mě vůbec nelákala. StB už byla v plné síle, jako v 50. letech, a z četby knížek o politických procesech, mučení politických vězňů a zacházení s nimi v tehdejších věznicích (byly vydány právě v období uvolnění 60. let – Solženicyn, Mňačko, Lӧbl, London…) jsem mohl důvodně předpokládat, že by to v mém případě nemuselo být příliš odlišné, třebaže jistě už ne v takové míře intenzity). Po univerzitě se tehdy rozšířila nabídka jednoho z olomouckých advokátů, že je ochoten zadarmo obhajovat politicky ohrožené studenty. Navštívil jsem jej v jeho kanceláři a seznámil ho s mou kauzou. Nejsem si stoprocentně jist, zda nešlo o nějakou lest ze strany StB, ale asi ne, protože hned po příchodu mne potichu vyzval, abychom mluvili šeptem, protože je si jist odposloucháváním. Také můj olomoucký strýc vyvíjel aktivity k mému zachránění před vězením. Sešel se s psychiatrem doc. MUDr. Tabarkou, svým bývalým gymnaziálním studentem, a jednal o možnosti „uklidit“ mě před StB na jeho oddělení olomoucké fakultní nemocnice.

Pak už brzy bylo se mnou na univerzitě vedeno kárné řízení s návrhem na vyloučení. Bral jsem to jako hotovou věc, nevěděl jsem, že o něčem takovém nerozhoduje vedení univerzity, ale výhradně děkan fakulty. Tím byl profesor D. Krandžalov, historik. Později jsme se dozvěděli, že on osobně příliš nechápal, proč se náš národ vzpouzí sovětské nadvládě. Říkal: „V mé rodné zemi Turci věšeli po stromech roztrhaná lidská těla". Musel už přede mnou podepsat dvě vyloučení, byl těžce nemocný, vlastně poměrně krátce před smrtí, a v mém případě to odmítl, takže jsem vyvázl s důtkou a v posudku na konci studia nedostal doporučení pro přijetí do školské služby. Přitom mě katedra anglistiky doporučila k půlročnímu studijnímu pobytu ve Velké Británii, počítala se mnou jako s budoucím asistentem a moje diplomová práce (napsaná anglicky, ale na filosofické téma, což bylo oficiálně zakázáno) byla doporučena k uznání jako rigorózní práce, tedy k získání doktorátu, a to tím spíše, že jsem studium absolvoval s vyznamenáním (byli jsme tehdy jen tři). Posudek na mne psala naše ročníková učitelka odb. as. Jarmila Tárnyiková, byla v něm samá chvála, avšak o jeho konečném znění rozhodoval tehdejší politický proděkan doc. Jaroslav Zezula (neprošel žádným habilitačním řízením, ale jmenování docentem si vynutil pro svou politickou angažovanost a podporu politického prorektora Lóna), a tak do mého hodnocení musela být vložena věta o kárném řízení pro politicky nevhodné chování. Když jsem podepisoval seznámení se svým posudkem, Zezulovi se nelíbila formulace, že jsem mezi kolegy oblíben pro čestné jednání, a ještě na poslední chvíli před mýma očima začmáral slovo „čestné“ a místo něho napsal „přímé“. Učitelé obou kateder, na kterých jsem studoval (stejně jako i na vojenské katedře), o mých politických problémech věděli a snažili se všemožně mě podporovat. Myslím, že dokázali i trochu přimhouřit oko u mých státnic, jen abych měl co nejlepší prospěch a tím i lepší start do života. Byli to opravdoví akademici, stateční lidé, osobnosti, kterým drtivá většina těch dnešních nesahá ani po kotníky.

Dodnes je mi záhadou, kdo - rovněž slušný a statečný člověk - na odboru školství Krajského národního výboru v Ostravě nějakým způsobem stornoval můj posudek z fakulty, protože jsem dostal umístěnku na Gymnázium v Karviné, což bylo sice bráno jako nepříliš atraktivní pohraničí, ale i tak to v mé situaci byla výhra. Pro mne to znamenalo zajistit si tam nějaké bydlení a jezdit domů jen o víkendech. Ke svému milému překvapení jsem byl na gymnáziu přijat vlídně, hned jsem byl pověřen výukou, ale v průběhu září přišel povolávací rozkaz k nástupu prezenční vojenské služby u VÚ 1540 v Dolném Kubíně (krycí název pro 17. železniční stavební prapor 11. železniční brigády). Nešlo o nic jiného než oficiálně zrušené, ale de facto stále existující PTP (pomocné technické prapory), jak je známe ze Švandrlíkových Černých baronů , tedy o formu trestu. Odpovídalo tomu i složení vojáků základní služby: zhruba každý třetí byl už v civilu (tedy kolem věku 18 až 19 let) trestaný, každý třetí měl snížený intelekt, někteří měli i tělesnou vadu - mimořádně malou či slabou postavu, jednomu např. na pravé ruce chyběl prsteník a ukazovák. Tehdy však odvedli prakticky každého a v našem útvaru se sešli ti, které nikdo nechtěl nebo se tam ocitl za trest. Výjimku tvořilo pár protekčních - přímo z Dolného Kubína či blízkého okolí, aby to měli prakticky doma. Podobně tomu bylo i s důstojnickým a praporčickým sborem: dopustili se v minulosti nějakého deliktu, někteří s nedobrou minulostí za Slovenského štátu, avšak jejich společným rysem byla hrubost, hloupost až tupost, nekvalifikovanost a „nepoužitelnost" v civilním sektoru. Vzdělání drtivé většiny z nich bylo „päť tried ľudovej" a původní povolání např. „robotník v kamenolome" nebo „ošetrovateľ žrebcov". Ty jejich osobní údaje jsem měl k dispozici, protože přes své „politické hříchy" z vojenské katedry FF UP, kde nás kluky dva roky v průběhu studia cvičili na důstojnickou funkci „zdravotník praporu", jsem dostal výborné hodnocení (opět se projevili stateční lidé - plk. MUDr. Dokládal, pplk. MUDr. Horáček), takže jsem byl u dolnokubínského útvaru přidělen na ošetřovnu (sice pouze v poddůstojnické funkci se zákazem povýšení, ale měl jsem neomezený přístup k veškeré zdravotní dokumentaci všech vojáků, kde byly záznamy o vzdělání i původním civilním povolání). Opět byly výjimky: pár vyšších důstojníků byli inženýři, bez nichž se stavba železnice nemohla obejít. Ti také dostávali tučné prémie za plnění plánu, takže jim tvrdé až nelidské poměry mezi vojáky včetně těžké šikany nijak nevadily, spíše naopak, protože nutily k vyšším pracovním výkonům. Po návratu do civilu jsem opět vděčně nastoupil na gymnázium v Karviné.

"Nejsem si stoprocentně jist, zda nešlo o nějakou lest ze strany StB, ale asi ne, protože hned po příchodu mne potichu vyzval, abychom mluvili šeptem, protože je si jist odposloucháváním."

A osobního života?

Co se týká této otázky, lze říci, že v mém mladém věku osobní život splýval s pracovním, tedy se studiem a nástupem do zaměstnání. Vlastní rodinu jsem neměl (manželka, děti atd.).

Dotkly se události a následky, které z nich plynuly, někoho z Vašich blízkých?

O postojích mých rodičů a sourozenců se pochopitelně všechno vědělo (byli učitelé). Ale obec Zubří, kam jsme byli přestěhováni v 50. letech, byla dosti významná a vyspělá, mimo jiné díky strategickému průmyslu - gumárnám, ve kterých se vyráběly protiplynové masky. Naši rodinu přijala velmi vlídně. Tamní lidé běžně oslovovali mé rodiče „pane řídící, paní řídící“ - věděli, že otec byl předtím ředitelem školy. Takže ani po sovětské okupaci se postavení rodiny v obci nezměnilo. Otec byl už v 50. letech dokonce pověřen řadou veřejných funkcí: předseda místní organizace a člen okresního výboru Československého červeného kříže (když se někomu v obci stal úraz, vždy s ním šli za otcem). Dokonce mu byla svěřena funkce správce „Osvětové besedy", takže měl pravomoc povolovat nebo nepovolovat jakékoli kulturní akce (místních i zájezdních divadelních představení, koncertů, vystoupení umělců, cirkusů atd.). Ani tzv. normalizace začátkem 70. let na tom nic nezměnila.

Zaznamenal jste „změnu chování" (ať už pro nebo protirežimní) po událostech 1968 u svých spolužáků, vrstevníků?

Hodně mých studentských kolegů, kteří v průběhu demokratizačního procesu přicházeli za Tondou Blažkem, Petrem Rohelem i za mnou a doslova dolézali s tím, že se také chtějí angažovat, po okupaci a tom, co následovalo, změnilo své chování, někteří dokonce otevřeně kolaborovali s novým vedením. Do 1. ročníku nastoupili noví studenti, přednostně byli přijímáni členové právě založeného LSM (Leninského svazu mladých). Byli to nebezpeční ultralevicoví fanatici, vesměs děti zkompromitovaných komunistických funkcionářů, kteří přivítali sovětskou okupaci jako svou spásu. Byli připraveni udávat své studentské kolegy i univerzitní učitele - a taky to potom dělali. Shodou okolností byl mezi nimi i můj jmenovec, tedy rovněž Zdeněk Novotný, z čehož jsem měl pramalou radost, protože jeho neblahá pověst mohla být spojována s mou osobou. Nemohu se nezmínit i o univerzitních učitelích. Přímo ostudně a hanebně se choval proděkan doc. Jaromír Dvořák (pro svou vytáhlou postavu později posměšně zvaný „Žirafa"), který za doby pražského jara studenty vybízel k větší radikalizaci, po změně poměrů zcela obrátil a např. při kárném řízení na mne přímo křičel, že jsem svými protisovětskými postoji pošpinil dobré jméno filosofické fakulty. Když měl na ulici potkat mého strýce, svého někdejšího učitele, raději přešel na druhou stranu. Zůstal stejně nestoudným až do konce svého života. Ještě začátkem 90. let se aktivně zúčastnil konference k poctě J. L. Fischera, tedy opět obrátil. Bylo mi z toho tehdy tak zle, že jsem nebyl schopen ho veřejně zostudit, i když by si to plně zasloužil. Na zasedání kárné komise přišel i tehdejší děkan prof. Krandžalov, položil mi pár otázek a pak jen pokýval hlavou - spíše tím dal najevo své pochopení. Dosti oportunisticky se choval politický proděkan doc. Miroslav Zahrádka, předseda mé kárné komise, nebyl však iniciátorem zla.

Jako obrovská mravní autorita se projevila paní doc. Ida Rochowanská, někdejší vedoucí katedry anglistiky a proděkanka, která kvůli svému původu musela strávit německou okupaci v exilu ve Velké Británii, kde získala i titul M. A. Byla rovněž členkou kárné komise, ale když mi byl oznámen trest, přede všemi mi podala ruku, popřála hezké prázdniny - ať se ze všeho dobře zotavím a s chutí pokračuji v dalším studiu. Dále se čestně a statečně chovali také pozdější vedoucí katedry germanistiky a anglistiky doc. Jaroslav Macháček a doc. Ludvík Václavek. Docent Jaroslav Macháček byl začátkem 70. let z univerzity vyhozen a skončil v kotelně fakultní nemocnice, kde jsem ho párkrát navštívil (i s nějakou pozorností v tekuté podobě). Měl jsem smíšené pocity, když se svěřil, že jsem jediný, kdo na něj nezapomněl. Po pár letech, kdy už se na mé hříchy z mládí zapomnělo, jsem usoudil, že bych pro něj mohl něco udělat, aby se z kotelny dostal na přijatelnější pozici, a při jedné návštěvě jsem mu to i řekl. Reagoval slovy: "Chraň vás pánbůh, Zdeňku, podniknout něco takového. Toto je protekční místo, mohu si tu v podstatě dělat, co chci, jen občas sejdu o pár schodů níž, prohlédnu měřiče a potočím několika kolečky." A ukázal na poličku, kde měl řadu tlustých slovníků a jiných knih. Dělal totiž nějaké překlady pro lékaře olomoucké kliniky. Obával se, že by po mé intervenci mohl skončit tak nanejvýš v nějakém archivu, studovně nebo knihovně a oprašovat kartičky. Nakonec jsem mu musel dát za pravdu, ale stále mi nedalo spát, že se mrhá tak skvělými odborníky, kteří by toho tolik mohli předat studentům. Až do listopadu 1989 jsem mu (i paní doc. Rochowanské) každoročně posílal alespoň vánoční a velikonoční přání. Měl jsem pak obrovskou radost, když se po "sametové" revoluci doc. Macháček (už jako profesor a prorektor) vrátil do čela Katedry anglistiky a amerikanistiky FF UP (doc. Rochowanská mezitím zemřela). Jeho zaokrouhlené narozeniny jsme - brzy poté - manželka (také anglistka) a já s ním oslavili starou slivovicí z r. 1969, kterou jsem měl pro tento účel schovanou. Byla to docela legrace, protože když jsem v zátce zakroutil vývrtkou, korek se rozsypal. Prof. Macháček to komentoval slovy: "Přesně to jsem, Zdeňku, čekal, že se stane." Nesmírně si vážím také profesora filosofie Josefa Macháčka z Brna, který nám do Olomouce jezdil přednášet, navedl mne k tématu diplomové práce o filosofii Davida Huma a dělal jsem pak u něj i doktorát. Byl to přesvědčený marxista a komunista, otevřeně jsem s ním mluvil o svém zklamání z Lenina a jeho vrcholného filosofického díla Materialismus a empiriokriticismus. V podstatě mi dal za pravdu; řekl, že Lenin používal i filosofii jako sekeru k politické likvidaci svých odpůrců. Vážil jsem si ho však také pro neobyčejnou osobní statečnost. Jako jediný působící univerzitní profesor odmítl sovětskou okupaci, opakoval to i před námi studenty. Dokázal na své katedře brněnské filosofické fakulty udržet např. proskribovaného docenta Lubomíra Nového (za socialismu jako první dokázal dosti objektivně psát o T. G. Masarykovi), jakož i další filosofy, kteří by z politických důvodů na jiných vysokých školách neobstáli. Sám jsem se později už jako pedagog snažil chovat podobně. Jako třídní učitel na střední škole jsem v komplexních hodnoceních studentů zamlčel vždy všechny okolnosti, které by jim mohly v budoucím uplatnění nějak politicky uškodit, přestože je měli napsány v posudcích ze základní školy. Když se třeba dvě studentky hlásily ke studiu v zahraničí, neuvedl jsem, že jejich blízké příbuzné emigrovaly po roce 1968 do západního Německa, ačkoli mne celé vystrašené na tyto skutečnosti samy upozornily. Odpověděl jsem jim, ať se o tom už nikde nezmiňují, že přece jako děti s tím neměly nic společného. Když se pak na to přišlo na OV KSČ, zástupkyně ředitele, která byla současně předsedkyní stranické organizace, mi za to hrozně vynadala, ale nic jsem si z toho nedělal a měl z toho naopak dobrý pocit, protože obě studentky už mezitím prošly přijímacím řízením. „Červený diplom" (s vyznamenáním) jsem správně z politických důvodů vůbec dostat neměl, ale tehdejší děkan doc. akad. architekt František Novák mi udělil výjimku. Jako akademik s uměleckým zaměřením prokázal svou svobodomyslnost a velkorysost. Také v místě mého bydliště se našli stateční lidé. Když např. na udání rodičů jednoho z účastníků již zmíněného dětského tábora přijeli o mě příslušníci StB jednat a vyzvídat u vedoucího Kulturního domu Gumáren Zubří, který měl zároveň na starosti veškeré odborářské rekreace pro zaměstnance a jejich děti, odmítl se s nimi bavit a v podstatě je vyhodil. Jmenuje se Zdeněk Tovaryš, je to dnes již starý pán. V podobné souvislosti musím zmínit také tehdejšího předsedu organizace KSČ na FF UP germanistu dr. Jana Chytila. Zastal se mě s tím, že proti mně používají svědectví nezletilého chlapce, takže to nelze brát jako relevantní výpověď. Proti tomu ovšem silně protestovala asistentka Lydie Šindýlková, Ruska, která se sem přivdala, a to s argumentem, že „Pavlik Morozov byl také chlapec". (P. Morozov měl na svědomí zavraždění vlastních rodičů, které jako nepřátele sovětské násilné kolektivizace udal. Jeho děd ho pak zabil a samozřejmě i on zaplatil svým životem. U nás byl Pavlik ještě začátkem 60. let a znovu pak za husákovské normalizace v učebnicích oslavován jako malý hrdina.

Myslíte si, že je důležité rok 1968 a jeho události připomínat i nynějším generacím? Pokud ano, proč?

Existuje řada citátů o poučení z historie a o tom, že národ, který nezná svou minulost, nic dobrého v budoucnu nečeká. To je obecná a myslím osvědčená moudrost. Zdá se mi, že moje generace byla o historii podstatně poučenější než ta dnešní. Má to ovšem svou logiku a zcela objektivní příčiny: v naší době byla hlavním zdrojem informací škola, knížky, rodiče a prarodiče, kteří svým potomkům věnovali také více času. Současná mladá generace je informacemi šířenými hlavně elektronicky a množstvím nejrůznějších prostředků masové komunikace doslova zahlcena. Těžko se v nich orientuje a často nedokáže rozlišit mezi informacemi relevantními a okrajovými, mezi pravdou a nepravdou.

Jako někdejší školní inspektor musím bohužel též konstatovat, že se dějepis často učí jako mechanický sled jednotlivých událostí a k nim přiřazených dat, bez nutnosti vidět a chápat kauzální souvislosti a celkový sociokulturní a politicko-geografický kontext. Bazíruje se na jménech a přesných názvech. To předmět izoluje a nepřispívá k jeho atraktivnosti.

Vracet se k minulosti, byť někdy i slavné, může mít ovšem i svou stinnou, nežádoucí stránku - viz Mussoliniho italský fašismus či Hitlerův německý nacismus. U nás se v roce 1968 sice občas poukazovalo na politické zločiny z 50. let, ale rázné právní vypořádání se s jejich iniciátory a viníky, zejména z řad špiček KSČ těsně spolupracujících se Státní bezpečností se neuskutečnilo. Přesně oni to byli, kdo měli eminentní zájem na sovětské intervenci a následné okupaci Československa a kdo se pak aktivně podíleli na tzv. normalizaci za husákovského režimu.

Vracíme-li se k roku 1968 a jeho souvislostem, pak je nutno spojovat ho i s listopadovými a polistopadovými událostmi roku 1989, protože se tehdy všeobecné předpokládalo, že dojde k jakési rehabilitaci „Pražského jara“ a obnovení ideálů demokratického socialismu a svobody slova i pohybu (cestování do zahraničí apod.).

Velmi rozporuplnou roli sehrály na začátku 90. let tzv. Cibulkovy seznamy (tiskovina RUDÉ KRÁVO, NECENZUROVANÉ NOVINY). Šlo o do té doby utajované seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti, tzv. důvěrníků, držitelů tajných bytů pro účely StB a také seznamy agentů. Jejich vydavatel, radikál, bývalý disident a pronásledovaný signatář Charty 77 Petr Cibulka se už krátce po „sametové revoluci" názorově i politicky rozešel s nově nastoupivším prezidentem Václavem Havlem. Ten sice za dob režimu komunistické strany projevil velkou občanskou statečnost, stal se ikonou listopadové revoluce a období, které bezprostředně následovalo, a až na malé výjimky byl přímo nekriticky obdivován až adorován. Kdykoli vůbec došlo k nějaké diskusi či polemice, pak jako argument stačilo, že tak to přece vidí a říká Václav Havel.

Už koncem listopadu 1989 jsem obdržel dopis od svého bývalého univerzitního učitele a vedoucího katedry filosofie dr. Svatopluka Hraba, který byl po jejím zrušení začátkem 70. let z fakulty vyhozen, abych se spolu s ním a několika dalšími filosofickými osobnostmi z celé republiky na výzvu nového revolučního rektora doc. Josefa Jařaba (i on mne učil a morálně podporoval, když jsem měl jako student politické problémy) zapojil do práce na obnovení této katedry. S radostí jsem souhlasil. Je pro mne nepochopitelné, že na webových stránkách současné Katedry filosofie FF UP není ani zmínka o tom, že katedra existovala už po obnovení olomoucké univerzity v roce 1946 a pak znovu od druhé poloviny 60. let - a tehdy byl dr. Hrabem na ni opět povolán její někdejší rektor, profesor filosofie J. L. Fischer, k jehož poctě se nyní na univerzitě každoročně pořádají přednášky jejích významných absolventů.

Abych získal lepší přehled o politické situaci v celostátním měřítku, vypravil jsem se spolu s bratrem do Prahy za jeho kamarádem hudebním skladatelem Petrem Hapkou, který byl synem našeho starého rodinného přítele akademického malíře Josefa Hapky (po jeho smrti mě přesvědčil, abych mu mluvil nad hrobem). Petr se blízce znal a stýkal právě s Václavem Havlem, Michaelem Kocábem, Michalem Horáčkem a dalšími pražskými opozičními osobnostmi. Jako umělec a bohém kandidaturu Václava Havla na prezidenta rovněž bezvýhradně a nadšeně podporoval, ale v přátelském rozhovoru u slivovice popsal mnohé společné zážitky a bezděčně prozradil i detaily, které z morálního hlediska V. Havla, mírně řečeno, diskreditovaly, i když Petr sám to tak vůbec nebral, protože jeho životní styl nebyl nikterak odlišný. Je známo, že např. na Havlově Hrádečku docházelo k opileckým a sexuálním orgiím, z nichž mnohé zdokumentovali kamerou sami jejich účastníci. Nechyběly ani drogy. O tom se tenkrát ovšem příliš nevědělo a už vůbec nemluvilo. Dnes už se o tom ostatně může každý dočíst v obsáhlé biografii „Havel" od jeho přítele a blízkého spolupracovníka Michaela Žantovského.

Až na některé pamětníky a informované lidi, kteří se minulostí intenzivněji zabývají, už současná široká veřejnost, včetně učitelů dějepisu a zejména mladých lidí, tyto skutečnosti nezná. Václav Havel a chartisté jsou vnímáni ve velké většině kladně, jako mravní autority, bojovníci za svobodu a hrdinové. Málokdo si uvědomuje též historický fakt, že v převratné polistopadové atmosféře 1989 se sebemenšího odporu neodvážil ani v té době existující a již končící starorežimní komunistický parlament, nejvyšší zákonodárný orgán, a na návrh tehdejšího vrcholného představitele komunistické strany premiéra Mariána Čalfy jednomyslně zvolil do té doby největšího nepřítele státu Václava Havla prezidentem. Už v tom bylo cosi podivného, nepřirozeného a přímo alarmujícího. Zavánělo to jakousi vzájemnou kolaborací - a právě to velice nevybíravě vyčítal V. Havlovi jeho dřívější přítel a chartista Petr Cibulka, když v přímém televizním přenosu prohlásil: „Vašku, jsi prase, jsi prase." Bylo to šokující, ale nikdo na to tehdy příliš nereagoval. Vesměs se také dávno zapomnělo, že už od počátku své prezidentské funkce se Václav Havel dopouštěl velmi vážných a morálně těžko omluvitelných prohřešků: přísahal věrnost Československé socialistické republice - tím se posléze zdůvodňovalo, proč z textu prezidentského slibu byla vynechána „věrnost socialismu". Veřejně kategoricky popřel a odmítl varování ze strany komunistů a obavy části společnosti, že by u nás mělo dojít k obnově kapitalismu (označil to jako účelové nepravdy a strašení občanů; přitom velice brzy sám restituoval velký znárodněný rodinný majetek). Svou všeobecnou amnestií naprosto nepochopitelně propustil na svobodu i nejnebezpečnější zločince, recidivisty a vrahy, kteří už v prvních týdnech po amnestii skutečně zabíjeli (často zcela namátkově, jen tak po zazvonění a otevření bytu, aby získali nějaké peníze či věci k parazitickému způsobu svého života. Odpovědnost, aspoň morální, za to vše padá na V. Havla. Ten žádnou lítost, omluvu nebo vysvětlení neprojevil. Jednou z jeho prvních a hlavních starostí byl vzhled uniforem hradní stráže, státního znaku a název státu, což nepřímo vyvolalo „pomlčkovou válku“ a následně prohlubující se spory mezi Čechy a Slováky. Zcela nepochopitelným, ba přímo cynickým, pro mě dodnes zůstává Havlovo prohlášení z doby vojenského národnostně motivovaného konfliktu v bývalé Jugoslávii, kde proti Srbsku (ovládanému autoritářským prezidentem Miloševičem) zasáhlo letectvo NATO. Náš prezident to tehdy označil za „humanitární bombardování". Neumím si představit, jak by se dokázal podívat do očí tamním zmrzačeným a osiřelým dětem nebo jejich rodičům.

Z mnoha výše uvedených důvodů považuji přirovnávání V. Havla k T. G. Masarykovi za naprosto nehorázné. Byl bych nerad, kdyby mé vzpomínky a komentáře měly vyznět jako „házení špíny". Je nezpochybnitelnou a velikou zásluhou Václava Havla, že především díky němu se o naší malé zemičce dozvěděl takřka celý svět, zejména supervelmoci jako USA a SSSR. Rok 1968 inspiroval M. Gorbačova v jeho pokusu o pěrestrojku - demokratickou reformu sovětského systému.

Na závěr svého pohledu do minulosti, tj. roku 1968 a jeho bezprostřední i časově vzdálenější důsledky, se chci ještě zmínit o tzv. „Cibulkových seznamech". Ke svému nemilému překvapení jsem v nich objevil celou řadu svých studentských kolegů i univerzitních učitelů, avšak musím spravedlivě konstatovat, že i když estébáci měli informace z mého bezprostředního okolí, evidentně se od nich nedozvěděli nic, co by mi mohlo ublížit (že jsem výborný student a kamarád, který rád pomáhá jiným, že jsem velmi citlivý, a to i ve vztahu ke zvířatům, že kvůli tomu odmítám jíst maso, atd.). Cibulkovy seznamy obsahují velmi pestrou směsici lidí: od vědomých udavačů, kterým dělalo dobře takto zákeřně škodit druhým, přes ty, kterým bylo vyhrožováno ztrátou postavení a koncem jakékoli profesní kariéry nebo zkompromitováním, až po vyložené oběti, kterým příslušníci StB hrozili vězením či dokonce fyzickou likvidací jich samotných nebo jejich nejbližších včetně dětí (přejetí autem apod. nebo jinou "nešťastnou náhodou"). Je třeba mít se na pozoru také před záměnou jmen. Tak třeba Zdeněk Novotný je u nás poměrně často se vyskytujícím jménem a v seznamech se vyskytuje několikrát. Jen podle data narození (u mne je to 13. 2. 1949) se dá přesně identifikovat, že např. v tomto případě nejde o mě ani o mého otce (stejného jména, narodil se 20. 8. 1910, matka Olga Novotná se narodila 8. 8. 1914 - i takové jméno se tam totiž vyskytuje). Osudy lidí uvedených v seznamech i jejich pohnutky byly vždy velmi odlišné. Naprosto tedy nelze paušálně odsuzovat či „házet do jednoho pytle". Je paradoxní, že po zrušení a rozpuštění Státní bezpečnosti po listopadu 1989 bylo jejím příslušníkům poskytnuto „tučné“ finanční odstupné a důchody v plné výši jejich vysokých platů, zatímco jejich oběti se dočkaly pouze ostouzení, osočování a už vůbec ne odškodnění. Právě o prázdninách roku 1990 jsem potkal na olomouckém Horním náměstí kapitána StB Františka Zatloukala (Rybí oko). Měl na sobě krásný, elegantní, výborně padnoucí letní oblek, košili s vázankou a v rozepnutém saku bylo vidět za pasem mobil, což tehdy bylo naprosto výjimečné. Vypadal blahobytně a naprosto spokojeně a sebevědomě. Pohlédl jsem mu upřeně do očí, které zúžením a „zaostřením“ evidentně zareagovaly, ale tím to skončilo, rychle se ztratil v davu - a ani já jsem zrovna nebyl psychicky připraven se s ním nějak utkat, navíc jsem si okamžitě uvědomil svou bezmocnost.

Stejně to platí o členech komunistické strany, což už jsem na některých příkladech doložil výše. Naopak mnozí z těch, kteří v komunistické straně nebyli (někdy proto, že ani strana je pro jejich neschopnost či bezcharakternost nechtěla, přestože se tam snažili dostat), ale po roce 1989 se tím holedbali, přitom za starého režimu čile kolaborovali, aby se zavděčili, a často pak měli například jako odboroví funkcionáři nebo aktivisté Svazu československo - sovětského přátelství mnohem větší výhody (luxusní odborářské zahraniční rekreace, lázně, zájezdy, odměny apod.) než sami členové KSČ. Vím to z vlastní zkušenosti: v létě 1989 jsem se s manželkou dostal poprvé na odborářskou rekreaci, a to právě v tehdejší Jugoslávii, ale původně byla určena předsedovi školní organizace ROH, nestraníkovi. On ji na poslední chvíli odmítl, protože jeho manželka nechtěla jet – jejich dcera měla právě rodit, a tak poukaz odborářský výbor převedl na mou osobu – s tím, že jsem měl téhož roku 40. narozeniny. Také bylo zcela nemyslitelné, aby se komunistický funkcionář, ale i třeba jen řadový člen KSČ veřejně dopustil něčeho morálně pochybného a nebyl přitom za to přísně potrestán. Vzpomínám si třeba na případ, kdy si jedna členka KSČ koupila zlevněné tři stejné kusy oděvu – jeden pro sebe a zbývající dva pak za stejnou cenu poskytla svým kolegyním v zaměstnání. Bylo to posuzováno jako druh korupce - snahu si je nějak zavázat k podobné protislužbě, což bylo z hlediska „komunistické morálky“ nepřijatelné.