A osobního života?
Co se týká této otázky, lze říci, že v mém mladém věku osobní život splýval s pracovním, tedy se studiem a nástupem do zaměstnání. Vlastní rodinu jsem neměl (manželka, děti atd.).
Dotkly se události a následky, které z nich plynuly, někoho z Vašich blízkých?
O postojích mých rodičů a sourozenců se pochopitelně všechno vědělo (byli učitelé). Ale obec Zubří, kam jsme byli přestěhováni v 50. letech, byla dosti významná a vyspělá, mimo jiné díky strategickému průmyslu - gumárnám, ve kterých se vyráběly protiplynové masky. Naši rodinu přijala velmi vlídně. Tamní lidé běžně oslovovali mé rodiče „pane řídící, paní řídící“ - věděli, že otec byl předtím ředitelem školy. Takže ani po sovětské okupaci se postavení rodiny v obci nezměnilo. Otec byl už v 50. letech dokonce pověřen řadou veřejných funkcí: předseda místní organizace a člen okresního výboru Československého červeného kříže (když se někomu v obci stal úraz, vždy s ním šli za otcem). Dokonce mu byla svěřena funkce správce „Osvětové besedy", takže měl pravomoc povolovat nebo nepovolovat jakékoli kulturní akce (místních i zájezdních divadelních představení, koncertů, vystoupení umělců, cirkusů atd.). Ani tzv. normalizace začátkem 70. let na tom nic nezměnila.
Zaznamenal jste „změnu chování" (ať už pro nebo protirežimní) po událostech 1968 u svých spolužáků, vrstevníků?
Hodně mých studentských kolegů, kteří v průběhu demokratizačního procesu přicházeli za Tondou Blažkem, Petrem Rohelem i za mnou a doslova dolézali s tím, že se také chtějí angažovat, po okupaci a tom, co následovalo, změnilo své chování, někteří dokonce otevřeně kolaborovali s novým vedením.
Do 1. ročníku nastoupili noví studenti, přednostně byli přijímáni členové právě založeného LSM (Leninského svazu mladých). Byli to nebezpeční ultralevicoví fanatici, vesměs děti zkompromitovaných komunistických funkcionářů, kteří přivítali sovětskou okupaci jako svou spásu. Byli připraveni udávat své studentské kolegy i univerzitní učitele - a taky to potom dělali. Shodou okolností byl mezi nimi i můj jmenovec, tedy rovněž Zdeněk Novotný, z čehož jsem měl pramalou radost, protože jeho neblahá pověst mohla být spojována s mou osobou.
Nemohu se nezmínit i o univerzitních učitelích. Přímo ostudně a hanebně se choval proděkan doc. Jaromír Dvořák (pro svou vytáhlou postavu později posměšně zvaný „Žirafa"), který za doby pražského jara studenty vybízel k větší radikalizaci, po změně poměrů zcela obrátil a např. při kárném řízení na mne přímo křičel, že jsem svými protisovětskými postoji pošpinil dobré jméno filosofické fakulty. Když měl na ulici potkat mého strýce, svého někdejšího učitele, raději přešel na druhou stranu. Zůstal stejně nestoudným až do konce svého života. Ještě začátkem 90. let se aktivně zúčastnil konference k poctě J. L. Fischera, tedy opět obrátil. Bylo mi z toho tehdy tak zle, že jsem nebyl schopen ho veřejně zostudit, i když by si to plně zasloužil. Na zasedání kárné komise přišel i tehdejší děkan prof. Krandžalov, položil mi pár otázek a pak jen pokýval hlavou - spíše tím dal najevo své pochopení. Dosti oportunisticky se choval politický proděkan doc. Miroslav Zahrádka, předseda mé kárné komise, nebyl však iniciátorem zla.
Jako obrovská mravní autorita se projevila paní doc. Ida Rochowanská, někdejší vedoucí katedry anglistiky a proděkanka, která kvůli svému původu musela strávit německou okupaci v exilu ve Velké Británii, kde získala i titul M. A. Byla rovněž členkou kárné komise, ale když mi byl oznámen trest, přede všemi mi podala ruku, popřála hezké prázdniny - ať se ze všeho dobře zotavím a s chutí pokračuji v dalším studiu. Dále se čestně a statečně chovali také pozdější vedoucí katedry germanistiky a anglistiky doc. Jaroslav Macháček a doc. Ludvík Václavek.
Docent Jaroslav Macháček byl začátkem 70. let z univerzity vyhozen a skončil v kotelně fakultní nemocnice, kde jsem ho párkrát navštívil (i s nějakou pozorností v tekuté podobě). Měl jsem smíšené pocity, když se svěřil, že jsem jediný, kdo na něj nezapomněl. Po pár letech, kdy už se na mé hříchy z mládí zapomnělo, jsem usoudil, že bych pro něj mohl něco udělat, aby se z kotelny dostal na přijatelnější pozici, a při jedné návštěvě jsem mu to i řekl. Reagoval slovy: "Chraň vás pánbůh, Zdeňku, podniknout něco takového. Toto je protekční
místo, mohu si tu v podstatě dělat, co chci, jen občas sejdu o pár schodů níž, prohlédnu měřiče a potočím několika kolečky." A ukázal na poličku, kde měl řadu tlustých slovníků a jiných knih. Dělal totiž nějaké překlady pro lékaře olomoucké kliniky. Obával se, že by po mé intervenci mohl skončit tak nanejvýš v nějakém archivu, studovně nebo knihovně a oprašovat kartičky. Nakonec jsem mu musel dát za pravdu, ale stále mi nedalo spát, že se mrhá tak skvělými odborníky, kteří by toho tolik mohli předat studentům. Až do listopadu 1989 jsem mu (i paní doc. Rochowanské) každoročně posílal alespoň vánoční a velikonoční přání.
Měl jsem pak obrovskou radost, když se po "sametové" revoluci doc. Macháček (už jako profesor a prorektor) vrátil do čela Katedry anglistiky a amerikanistiky FF UP (doc. Rochowanská mezitím zemřela). Jeho zaokrouhlené narozeniny jsme - brzy poté - manželka (také anglistka) a já s ním oslavili starou slivovicí z r. 1969, kterou jsem měl pro tento účel schovanou. Byla to docela legrace, protože když jsem v zátce zakroutil vývrtkou, korek se rozsypal. Prof. Macháček to komentoval slovy: "Přesně to jsem, Zdeňku, čekal, že se stane."
Nesmírně si vážím také profesora filosofie Josefa Macháčka z Brna, který nám do Olomouce jezdil přednášet, navedl mne k tématu diplomové práce o filosofii Davida Huma a dělal jsem pak u něj i doktorát. Byl to přesvědčený marxista a komunista, otevřeně jsem s ním mluvil o svém zklamání z Lenina a jeho vrcholného filosofického díla Materialismus a empiriokriticismus. V podstatě mi dal za pravdu; řekl, že Lenin používal i filosofii jako sekeru k politické likvidaci svých odpůrců. Vážil jsem si ho však také pro neobyčejnou osobní statečnost. Jako jediný působící univerzitní profesor odmítl sovětskou okupaci, opakoval to i před námi studenty. Dokázal na své katedře brněnské filosofické fakulty udržet např. proskribovaného docenta Lubomíra Nového (za socialismu jako první dokázal dosti objektivně psát o T. G. Masarykovi), jakož i další filosofy, kteří by z politických důvodů na jiných vysokých školách neobstáli.
Sám jsem se později už jako pedagog snažil chovat podobně. Jako třídní učitel na střední škole jsem v komplexních hodnoceních studentů zamlčel vždy všechny okolnosti, které by jim mohly v budoucím uplatnění nějak politicky uškodit, přestože je měli napsány v posudcích ze základní školy. Když se třeba dvě studentky hlásily ke studiu v zahraničí, neuvedl jsem, že jejich blízké příbuzné emigrovaly po roce 1968 do západního Německa, ačkoli mne celé vystrašené na tyto skutečnosti samy upozornily. Odpověděl jsem jim, ať se o tom už nikde nezmiňují, že přece jako děti s tím neměly nic společného. Když se pak na to přišlo na OV KSČ, zástupkyně ředitele, která byla současně předsedkyní stranické organizace, mi za to hrozně vynadala, ale nic jsem si z toho nedělal a měl z toho naopak dobrý pocit, protože obě studentky už mezitím prošly přijímacím řízením.
„Červený diplom" (s vyznamenáním) jsem správně z politických důvodů vůbec dostat neměl, ale tehdejší děkan doc. akad. architekt František Novák mi udělil výjimku. Jako akademik s uměleckým zaměřením prokázal svou svobodomyslnost a velkorysost. Také v místě mého bydliště se našli stateční lidé. Když např. na udání rodičů jednoho z účastníků již zmíněného dětského tábora přijeli o mě příslušníci StB jednat a vyzvídat u vedoucího Kulturního domu Gumáren Zubří, který měl zároveň na starosti veškeré odborářské rekreace pro zaměstnance a jejich děti, odmítl se s nimi bavit a v podstatě je vyhodil. Jmenuje se Zdeněk Tovaryš, je to dnes již starý pán. V podobné souvislosti musím zmínit také tehdejšího předsedu organizace KSČ na FF UP germanistu dr. Jana Chytila. Zastal se mě s tím, že proti mně používají svědectví nezletilého chlapce, takže to nelze brát jako relevantní výpověď. Proti tomu ovšem silně protestovala asistentka Lydie Šindýlková, Ruska, která se sem přivdala, a to s argumentem, že „Pavlik Morozov byl také chlapec". (P. Morozov měl na svědomí zavraždění vlastních rodičů, které jako nepřátele sovětské násilné kolektivizace udal. Jeho děd ho pak zabil a samozřejmě i on zaplatil svým životem. U nás byl Pavlik ještě začátkem 60. let a znovu pak za husákovské normalizace v učebnicích oslavován jako malý hrdina.
Myslíte si, že je důležité rok 1968 a jeho události připomínat i nynějším generacím? Pokud ano, proč?
Existuje řada citátů o poučení z historie a o tom, že národ, který nezná svou minulost, nic dobrého v budoucnu nečeká. To je obecná a myslím osvědčená moudrost. Zdá se mi, že moje generace byla o historii podstatně poučenější než ta dnešní. Má to ovšem svou logiku a zcela objektivní příčiny: v naší době byla hlavním zdrojem informací škola, knížky, rodiče a prarodiče, kteří svým potomkům věnovali také více času. Současná mladá generace je informacemi šířenými hlavně elektronicky a množstvím nejrůznějších prostředků masové komunikace doslova zahlcena. Těžko se v nich orientuje a často nedokáže rozlišit mezi informacemi relevantními a okrajovými, mezi pravdou a nepravdou.
Jako někdejší školní inspektor musím bohužel též konstatovat, že se dějepis často učí jako mechanický sled jednotlivých událostí a k nim přiřazených dat, bez nutnosti vidět a chápat kauzální souvislosti a celkový sociokulturní a politicko-geografický kontext. Bazíruje se na jménech a přesných názvech. To předmět izoluje a nepřispívá k jeho atraktivnosti.
Vracet se k minulosti, byť někdy i slavné, může mít ovšem i svou stinnou, nežádoucí stránku - viz Mussoliniho italský fašismus či Hitlerův německý nacismus. U nás se v roce 1968 sice občas poukazovalo na politické zločiny z 50. let, ale rázné právní vypořádání se s jejich iniciátory a viníky, zejména z řad špiček KSČ těsně spolupracujících se Státní bezpečností se neuskutečnilo. Přesně oni to byli, kdo měli eminentní zájem na sovětské intervenci a následné okupaci Československa a kdo se pak aktivně podíleli na tzv. normalizaci za husákovského režimu.
Vracíme-li se k roku 1968 a jeho souvislostem, pak je nutno spojovat ho i s listopadovými a polistopadovými událostmi roku 1989, protože se tehdy všeobecné předpokládalo, že dojde k jakési rehabilitaci „Pražského jara“ a obnovení ideálů demokratického socialismu a svobody slova i pohybu (cestování do zahraničí apod.).
Velmi rozporuplnou roli sehrály na začátku 90. let tzv. Cibulkovy seznamy (tiskovina RUDÉ KRÁVO, NECENZUROVANÉ NOVINY). Šlo o do té doby utajované seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti, tzv. důvěrníků, držitelů tajných bytů pro účely StB a také seznamy agentů. Jejich vydavatel, radikál, bývalý disident a pronásledovaný signatář Charty 77 Petr Cibulka se už krátce po „sametové revoluci" názorově i politicky rozešel s nově nastoupivším prezidentem Václavem Havlem. Ten sice za dob režimu komunistické strany projevil velkou občanskou statečnost, stal se ikonou listopadové revoluce a období, které bezprostředně následovalo, a až na malé výjimky byl přímo nekriticky obdivován až adorován. Kdykoli vůbec došlo k nějaké diskusi či polemice, pak jako argument stačilo, že tak to přece vidí a říká Václav Havel.
Už koncem listopadu 1989 jsem obdržel dopis od svého bývalého univerzitního učitele a vedoucího katedry filosofie dr. Svatopluka Hraba, který byl po jejím zrušení začátkem 70. let z fakulty vyhozen, abych se spolu s ním a několika dalšími filosofickými osobnostmi z celé republiky na výzvu nového revolučního rektora doc. Josefa Jařaba (i on mne učil a morálně podporoval, když jsem měl jako student politické problémy) zapojil do práce na obnovení této katedry. S radostí jsem souhlasil. Je pro mne nepochopitelné, že na webových stránkách současné Katedry filosofie FF UP není ani zmínka o tom, že katedra existovala už po obnovení olomoucké univerzity v roce 1946 a pak znovu od druhé poloviny 60. let - a tehdy byl dr. Hrabem na ni opět povolán její někdejší rektor, profesor filosofie J. L. Fischer, k jehož poctě se nyní na univerzitě každoročně pořádají přednášky jejích významných absolventů.
Abych získal lepší přehled o politické situaci v celostátním měřítku, vypravil jsem se spolu s bratrem do Prahy za jeho kamarádem hudebním skladatelem Petrem Hapkou, který byl synem našeho starého rodinného přítele akademického malíře Josefa Hapky (po jeho smrti mě přesvědčil, abych mu mluvil nad hrobem). Petr se blízce znal a stýkal právě s Václavem Havlem, Michaelem Kocábem, Michalem Horáčkem a dalšími pražskými opozičními osobnostmi. Jako umělec a bohém kandidaturu Václava Havla na prezidenta rovněž bezvýhradně a nadšeně podporoval, ale v přátelském rozhovoru u slivovice popsal mnohé společné zážitky a bezděčně prozradil i detaily, které z morálního hlediska V. Havla, mírně řečeno, diskreditovaly, i když Petr sám to tak vůbec nebral, protože jeho životní styl nebyl nikterak odlišný. Je známo, že např. na Havlově Hrádečku docházelo k opileckým a sexuálním orgiím, z nichž mnohé zdokumentovali kamerou sami jejich účastníci. Nechyběly ani drogy. O tom se tenkrát ovšem příliš nevědělo a už vůbec nemluvilo. Dnes už se o tom ostatně může každý dočíst v obsáhlé biografii „Havel" od jeho přítele a blízkého spolupracovníka Michaela Žantovského.
Až na některé pamětníky a informované lidi, kteří se minulostí intenzivněji zabývají, už současná široká veřejnost, včetně učitelů dějepisu a zejména mladých lidí, tyto skutečnosti nezná. Václav Havel a chartisté jsou vnímáni ve velké většině kladně, jako mravní autority, bojovníci za svobodu a hrdinové. Málokdo si uvědomuje též historický fakt, že v převratné polistopadové atmosféře 1989 se sebemenšího odporu neodvážil ani v té době existující a již končící starorežimní komunistický parlament, nejvyšší zákonodárný orgán, a na návrh tehdejšího vrcholného představitele komunistické strany premiéra Mariána Čalfy jednomyslně zvolil do té doby největšího nepřítele státu Václava Havla prezidentem. Už v tom bylo cosi podivného, nepřirozeného a přímo alarmujícího. Zavánělo to jakousi vzájemnou kolaborací - a právě to velice nevybíravě vyčítal V. Havlovi jeho dřívější přítel a chartista Petr Cibulka, když v přímém televizním přenosu prohlásil: „Vašku, jsi prase, jsi prase." Bylo to šokující, ale nikdo na to tehdy příliš nereagoval. Vesměs se také dávno zapomnělo, že už od počátku své prezidentské funkce se Václav Havel dopouštěl velmi vážných a morálně těžko omluvitelných prohřešků: přísahal věrnost Československé socialistické republice - tím se posléze zdůvodňovalo, proč z textu prezidentského slibu byla vynechána „věrnost socialismu". Veřejně kategoricky popřel a odmítl varování ze strany komunistů a obavy části společnosti, že by u nás mělo dojít k obnově kapitalismu (označil to jako účelové nepravdy a strašení občanů; přitom velice brzy sám restituoval velký znárodněný rodinný majetek). Svou všeobecnou amnestií naprosto nepochopitelně propustil na svobodu i nejnebezpečnější zločince, recidivisty a vrahy, kteří už v prvních týdnech po amnestii skutečně zabíjeli (často zcela namátkově, jen tak po zazvonění a otevření bytu, aby získali nějaké peníze či věci k parazitickému způsobu svého života. Odpovědnost, aspoň morální, za to vše padá na V. Havla. Ten žádnou lítost, omluvu nebo vysvětlení neprojevil. Jednou z jeho prvních a hlavních starostí byl vzhled uniforem hradní stráže, státního znaku a název státu, což nepřímo vyvolalo „pomlčkovou válku“ a následně prohlubující se spory mezi Čechy a Slováky. Zcela nepochopitelným, ba přímo cynickým, pro mě dodnes zůstává Havlovo prohlášení z doby vojenského národnostně motivovaného konfliktu v bývalé Jugoslávii, kde proti Srbsku (ovládanému autoritářským prezidentem Miloševičem) zasáhlo letectvo NATO. Náš prezident to tehdy označil za „humanitární bombardování". Neumím si představit, jak by se dokázal podívat do očí tamním zmrzačeným a osiřelým dětem nebo jejich rodičům.
Z mnoha výše uvedených důvodů považuji přirovnávání V. Havla k T. G. Masarykovi za naprosto nehorázné. Byl bych nerad, kdyby mé vzpomínky a komentáře měly vyznět jako „házení špíny". Je nezpochybnitelnou a velikou zásluhou Václava Havla, že především díky němu se o naší malé zemičce dozvěděl takřka celý svět, zejména supervelmoci jako USA a SSSR. Rok 1968 inspiroval M. Gorbačova v jeho pokusu o pěrestrojku - demokratickou reformu sovětského systému.
Na závěr svého pohledu do minulosti, tj. roku 1968 a jeho bezprostřední i časově vzdálenější důsledky, se chci ještě zmínit o tzv. „Cibulkových seznamech". Ke svému nemilému překvapení jsem v nich objevil celou řadu svých studentských kolegů i univerzitních učitelů, avšak musím spravedlivě konstatovat, že i když estébáci měli informace z mého bezprostředního okolí, evidentně se od nich nedozvěděli nic, co by mi mohlo ublížit (že jsem výborný student a kamarád, který rád pomáhá jiným, že jsem velmi citlivý, a to i ve vztahu ke zvířatům, že kvůli tomu odmítám jíst maso, atd.). Cibulkovy seznamy obsahují velmi pestrou směsici lidí: od vědomých udavačů, kterým dělalo dobře takto zákeřně škodit druhým, přes ty, kterým bylo vyhrožováno ztrátou postavení a koncem jakékoli profesní kariéry nebo zkompromitováním, až po vyložené oběti, kterým příslušníci StB hrozili vězením či dokonce fyzickou likvidací jich samotných nebo jejich nejbližších včetně dětí (přejetí autem apod. nebo jinou "nešťastnou náhodou"). Je třeba mít se na pozoru také před záměnou jmen. Tak třeba Zdeněk Novotný je u nás poměrně často se vyskytujícím jménem a v seznamech se vyskytuje několikrát. Jen podle data narození (u mne je to 13. 2. 1949) se dá přesně identifikovat, že např. v tomto případě nejde o mě ani o mého otce (stejného jména, narodil se 20. 8. 1910, matka Olga Novotná se narodila 8. 8. 1914 - i takové jméno se tam totiž vyskytuje). Osudy lidí uvedených v seznamech i jejich pohnutky byly vždy velmi odlišné. Naprosto tedy nelze paušálně odsuzovat či „házet do jednoho pytle". Je paradoxní, že po zrušení a rozpuštění Státní bezpečnosti po listopadu 1989 bylo jejím příslušníkům poskytnuto „tučné“ finanční odstupné a důchody v plné výši jejich vysokých platů, zatímco jejich oběti se dočkaly pouze ostouzení, osočování a už vůbec ne odškodnění. Právě o prázdninách roku 1990 jsem potkal na olomouckém Horním náměstí kapitána StB Františka Zatloukala (Rybí oko). Měl na sobě krásný, elegantní, výborně padnoucí letní oblek, košili s vázankou a v rozepnutém saku bylo vidět za pasem mobil, což tehdy bylo naprosto výjimečné. Vypadal blahobytně a naprosto spokojeně a sebevědomě. Pohlédl jsem mu upřeně do očí, které zúžením a „zaostřením“ evidentně zareagovaly, ale tím to skončilo, rychle se ztratil v davu - a ani já jsem zrovna nebyl psychicky připraven se s ním nějak utkat, navíc jsem si okamžitě uvědomil svou bezmocnost.
Stejně to platí o členech komunistické strany, což už jsem na některých příkladech doložil výše. Naopak mnozí z těch, kteří v komunistické straně nebyli (někdy proto, že ani strana je pro jejich neschopnost či bezcharakternost nechtěla, přestože se tam snažili dostat), ale po roce 1989 se tím holedbali, přitom za starého režimu čile kolaborovali, aby se zavděčili, a často pak měli například jako odboroví funkcionáři nebo aktivisté Svazu československo - sovětského přátelství mnohem větší výhody (luxusní odborářské zahraniční rekreace, lázně, zájezdy, odměny apod.) než sami členové KSČ. Vím to z vlastní zkušenosti: v létě 1989 jsem se s manželkou dostal poprvé na odborářskou rekreaci, a to právě v tehdejší Jugoslávii, ale původně byla určena předsedovi školní organizace ROH, nestraníkovi. On ji na poslední chvíli odmítl, protože jeho manželka nechtěla jet – jejich dcera měla právě rodit, a tak poukaz odborářský výbor převedl na mou osobu – s tím, že jsem měl téhož roku 40. narozeniny. Také bylo zcela nemyslitelné, aby se komunistický funkcionář, ale i třeba jen řadový člen KSČ veřejně dopustil něčeho morálně pochybného a nebyl přitom za to přísně potrestán. Vzpomínám si třeba na případ, kdy si jedna členka KSČ koupila zlevněné tři stejné kusy oděvu – jeden pro sebe a zbývající dva pak za stejnou cenu poskytla svým kolegyním v zaměstnání. Bylo to posuzováno jako druh korupce - snahu si je nějak zavázat k podobné protislužbě, což bylo z hlediska „komunistické morálky“ nepřijatelné.