Od počátků školství v českých zemích do reforem Marie Terezie a Josefa II.
V první polovině 19. století byla výuka dějepisu poměrně nahodilá a improvizovaná, výrazným mezníkem se pro základní vzdělávání stalo až vydání základního školského zákona v roce 1869. Jeho zásady byly platné v podstatě až do období po 2. světové válce. Systém triviálních a hlavních škol byl nyní nahrazen školami obecnými a měšťanskými.
Při výkladu dějepisného učiva se v 6. až 8. ročníku obecných škol a 1.až 3. ročníku škol měšťanských postupovalo chronologickým způsobem od starověku přes středověk a novověk až do roku 1867. Výuka dějepisu byla přitom sice orientovaná na výklad dějin habsburské monarchie, ale výrazně se v ní uplatňovala také Palackého koncepce českých dějin. Podle tohoto základního školského zákona z roku 1869 začaly také vznikat čtyřleté učitelské ústavy. Součástí výuky na těchto ústavech byla metodika jednotlivých předmětů a také praxe na školách. Absolventi učitelských ústavů se stávali zatímními učiteli na obecných školách a po složení zkoušky způsobilosti učiteli definitivními. Tuto zkoušku způsobilosti mohl učitel složit po dvou letech praxe. Kvalifikace pro měšťanské školy se získávala zkouškou v tzv. odborech. Ten, kdo ji složil, mohl pak vyučovat jako odborný učitel na měšťanských školách. Učitelé dějepisu skládali zkoušky z gramaticko-historického odboru. Ten zahrnoval zkoušku z jazyka, dějin a zeměpisu, přičemž důraz byl kladen na kulturní a politické dějiny, významné osobnosti a zeměpisnou orientaci. Zkoušce předcházelo samostudium a jako studijní literatura sloužily zejména tehdejší středoškolské učebnice.
Pro střední školy byl výrazným mezníkem už rok 1849, kdy se školskou reformou zaváděl systém osmitřídních gymnázií a šestitřídních reálek, široké uplatnění našly i další typy škol – reálná gymnázia, lycea, odborné školy a učitelské ústavy. Na gymnáziích výuka dějepisu probíhala cyklickým způsobem ve 2. až 4. ročníku a pak znovu v 5. až 8. ročníku. Mezi autory tehdejších dějepisných učebnic najdeme významné české historiky, jako byli V. V. Tomek, A. Gindely, J. Šusta nebo J. Pekař (Julínek a kol., 2004, s. 25).
Příprava učitelů středních škol probíhala už od počátku na vysokých školách, přičemž vyučující dějepisu se připravovali na filozofických fakultách. Do roku 1848 bylo toto studium dvouleté a tříleté, po roce 1849 pak čtyřleté. Kromě doporučených přednášek byl důraz kladen na odborné semináře a znalost jazyků, pozornost byla věnována i metodice dějepisu, která se na počátku 20. století stala přímou součástí učebních plánů na filozofických fakultách. Po roce 1850 musel každý student učitelství vypracovat písemnou práci se zaměřením na didaktiku a složit zkoušku z pedagogiky a filozofie (Julínek a kol., 2004, s. 56–57).
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 přinesl dílčí změny tzv. malý školský zákon z roku 1922. Došlo k sjednocení organizace školství v českých zemích a na Slovensku, nárůstu počtu gymnázií a částečné změně „ideového“ zakotvení výuky – důraz byl nyní položen na dějiny Československa a slovanských národů včetně vlastního, větší akcent spočíval také na období husitství a reformace. Předválečná učebnice Josefa Pekaře Dějiny naší říše byla znovu vydána pod názvem Dějiny československé. Na obecných školách se probíralo dějepisné učivo nejprve v rámci vlastivědy ve 3. až 5. ročníku a pak – společně se zeměpisem – v 6. až 8. ročníku. Na měšťanských školách byly obsahem dějepisného vyučování národní i obecné dějiny. Cílem bylo v žácích mj. probouzet lásku k vlasti a poskytnout jim všeobecný kulturní a společenský přehled. Na gymnáziích byla na nižším stupni věnována pozornost národním dějinám v rámci dějin obecných, na vyšším stupni se pak kladl důraz na prohloubený výklad obecných i národních dějin.
Podobně jako v období habsburské monarchie ani po vzniku Československé republiky se nepodařilo prosadit vysokoškolské vzdělávání učitelů základních škol. Došlo nicméně k úpravám statutu učitelských ústavů, bylo zkvalitněno vzdělávání v mateřském jazyce, reálných předmětech a matematice. Jako nový prvek při vzdělávání učitelů obecných škol vznikla jednak dvouletá Škola vysokých studií pedagogických (v Praze a v Brně), dále jednoroční Státní akademie a také Soukromá pedagogická fakulta v Praze. Studenti posledně zmíněné instituce byli zároveň studenty jiných fakult nebo vysokých škol, na nichž studovali obory, které pak tvořily základy pro vyučování předmětů na základních školách. Při přípravě středoškolských učitelů dějepisu na filozofických fakultách došlo k prohloubení studia v oblasti didaktiky, kromě odborných zkoušek z českých a obecných dějin vykonávali studenti zkoušky z pedagogiky, psychologie, didaktiky dějepisu a organizace školství. Malá pozornost byla ale věnována pedagogické praxi, kterou měli kandidáti učitelství získat až po nástupu do škol, na nichž působili zpočátku jako tzv. suplenti.
Zajímavým experimentem v rámci československého školství v období první republiky byl vznik tzv. pokusných škol, které přinášely odklon od mechanické faktografické výuky k tzv. „činné škole“, přičemž byl kladen důraz na samostatnou aktivitu žáků, problémovou výuku, projekty a skupinovou práci. Propagátorem tohoto typu školství byl u nás psycholog Václav Příhoda. V dějepise se metodice individuálního učení věnoval především Karel Čondl, autor učebnice Studium dějin lidstva, která představovala příručku pro individuální studium žáků (Labischová, Gracová, 2010, s. 21–22).
Od období nacistické okupace českých zemí do začátku 21. století
V období nacistické okupace bylo české školství jedním z hlavních cílů represivní politiky nacistů ve shodě s jejich konečným cílem, kterým byla germanizace českého národa. Nejtvrdšímu tlaku bylo vystaveno české školství v oblastech odtržených od Československa po mnichovské konferenci. Ihned po jejich záboru zde byly zrušeny všechny české střední školy včetně učitelských ústavů. Silným zásahům bylo vystaveno i české školství v Protektorátu Čechy a Morava. V listopadu 1939 nacisté využili demonstrací vysokoškolských studentů při pohřbu medika Jana Opletala k uzavření českých vysokých škol a také české střední školství postihla rozsáhlá redukce. Celkově se počet českých středních škol v průběhu okupace snížil až na jednu polovinu předválečného stavu. Redukce postihla i české základní školství. Již v první polovině roku 1939 nacisté uzavřeli 32 českých obecných a měšťanských škol, ostatní měšťanské školy byly postupně od roku 1941 přeměňovány na školy výběrové a označeny jako „školy hlavní“. Cílem bylo, aby se vyššího vzdělání dostalo pouze omezenému počtu českých dětí. Ostatní měly absolvovat pouze obecnou školu.
Pronikavé změny postihly i náplň výuky. Vše, co připomínalo předválečný demokratický politický systém, muselo v učebnicích, osnovách, učebních pomůckách i ve výzdobě tříd zmizet. V učebnicích museli žáci začernit jména T. G. Masaryka a E. Beneše a oficiálně bylo zakázáno vyučovat o řadě témat z dějin českých zemí a kultury. Úplně bylo zrušeno vyučování občanské výchovy a nauky. Pro výuku dějepisu se v okupačních poměrech stala naprosto nevhodnou Palackého koncepce českých dějin. Problém ovšem nastal v tom, že pro tento předmět neexistovaly nové ucelené osnovy, proto se od listopadu 1941 dějepis nesměl na českých školách vyučovat vůbec a v omezené podobě se tam vrátil až o rok později, přičemž hlavní důraz byl soustředěn na dějiny Německa. České dějiny byly vykládány s důrazem na českou podřízenost Německu. Cílem byla výchova k loajalitě vůči nacistickému Německu (Julínek a kol., 2004, s. 33).
Po skončení nacistické okupace došlo zpočátku k návratu k předválečnému školskému systému. Hlavním úkolem se stalo odstranění deformací z předcházejícího období. V roce 1947 byly vydány nové osnovy dějepisu, které už vycházely z marxistického přístupu k historii. Hlavní důraz při dějepisné výuce měl být kladen na husitství, dělnické hnutí a souvislost českých a československých dějin s dějinami SSSR. Výrazný zlom související s politickými událostmi pak představoval rok 1948, kdy byl přijat zákon o jednotné škole, který zaváděl devítiletou povinnou školní docházku, která sestávala z pětileté národní školy a čtyřleté školy střední. Třetí stupeň vzdělání tvořila výběrová čtyřletá gymnázia a odborné školy. S vybranými dějepisnými tématy se žáci poprvé seznamovali už v rámci vlastivědy od 3. ročníku národní školy, na školách druhého stupně byla výuka dějepisu zaměřena na výklad národních dějin v kontextu dějin obecných a na třetím stupni byl kladen důraz zejména na obecné dějiny, přičemž národní dějiny byly vykládány jako jejich součást.
V roce 1953 byl prostřednictvím nového školského zákona přizpůsoben československý vzdělávací systém sovětskému vzoru. Vznikla povinná osmiletá střední škola a jedenáctiletá střední škola. Všechny školy 1. až 3. stupně se tak staly všeobecně vzdělávacími. Úkolem školního dějepisu, který byl zařazen od 5. do 11. ročníku, měla být především výchova žáků v duchu materialistického světového názoru, proletářského internacionalismu a socialistického vlastenectví. Preferovanými tématy bylo znovu zejména husitství, dělnické hnutí a dějiny SSSR. Učebnice v tomto období byly koncipovány podle marxistického pojetí dějin, byly ale také přetíženy faktografií a po stránce didaktické nepřihlížely k zásadě věkové přiměřenosti pro žáky (Labischová, Gracová, 2010, s. 23).
Určité kulturní a politické volnění provázející období 60. let 20. století v Československu se do koncepce školního dějepisu promítalo zpočátku jen velmi omezeně. Školský zákon z roku 1960 zavedl povinnou základní devítiletou školu, gymnáziím odpovídaly střední všeobecně vzdělávací školy (SVVŠ), dále existovaly střední odborné a učňovské školy. Výuka dějepisu začínala na základních školách v 6. ročníku, důraz se kladl na nejnovější a regionální dějiny. Velmi kvalitní používanou učebnicí byl text Václava Michovského Z dávné minulosti lidstva. Na SVVŠ došlo k oddělení výuky světových a národních dějin, od roku 1967 zde byla používána učebnice Jaroslava Charváta Světové dějiny, která se společně s učebnicí Václava Husy Československé dějiny do roku 1918 používala až do poloviny 80. let. V 70. letech k nim přibyla učebnice Jaroslava Pátka Československé dějiny do roku 1918. V roce 1969 pak došlo k přeměně středních všeobecně vzdělávacích škol na gymnázia, která se od roku 1968 diferencovala na humanitní a přírodovědná.
V roce 1978 byl vydán školský zákon, který prodlužoval povinnou školní docházku na deset let a rozšiřoval ji i na střední školu. Základní škola byla osmiletá se dvěma čtyřletými stupni, přičemž povinnou školní docházku bylo možné dokončit na gymnáziích, středních odborných školách nebo středních odborných učilištích. Na základních školách se dějepis vyučoval dvě hodiny týdně od 5. do 8. ročníku. Dějepisná výuka na všech stupních a typech škol probíhala cyklicky, pokusy o zavedení lineární výuky se nepodařilo prosadit. V roce 1984 byla uzákoněna nová koncepce gymnázií, která výrazně oslabovala humanitní orientaci tohoto typu školy. Výuka dějepisu byla zařazena do tří ročníků, z nichž poslední byl věnován nejnovějším dějinám. Prohloubení dějepisných znalostí pak umožňoval ve 4. ročníku dějepisný seminář.
Pronikavé změny ve společnosti od konce roku 1989 se pochopitelně výrazně odrazily i ve školství a samozřejmě i ve výuce dějepisu. Roku 1990 byla zkrácena povinná školní docházka na devět let a od poloviny 90. let byl první stupeň ZŠ prodloužen na pět let a zaveden povinný 9. ročník. Bylo vytvořeno několik vzdělávacích programů pro základní školy – Základní škola, Obecná škola a Národní škola. Podstatné změny zasáhly i střední školy. Kromě čtyřletých gymnázií nyní vznikla i gymnázia šestiletá a osmiletá a došlo i k rozšíření nabídky o další typy středních škol. Co se týče dějepisu, bylo odstraněno marxistické pojetí výuky tohoto předmětu a žáci by nyní měli být vychováváni v duchu demokracie, humanity a tolerance. Postupně byly vyřazeny nevyhovující učebnice a nahrazeny velkým spektrem nových. Učební plány umožnily ředitelům ZŠ určit rozsah výuky dějepisu v 6. až 9. ročníku ZŠ v rozmezí 6 až 8 hodin. Poslední výraznou systémovou změnou pak bylo zavedení rámcových vzdělávacích programů od roku 2007 na základních a v dalších letech i na středních školách. Velký důraz je v nich kladen zejména na rozvoj tzv. klíčových kompetencí, tedy toho, co by měli žáci po absolvování konkrétního školního předmětu umět.
Po 2. světové válce bylo v Československu uzákoněno vysokoškolské vzdělávání učitelů všech stupňů. V roce 1946 byly zřízeny pedagogické fakulty, které ovšem existovaly jen do roku 1953, kdy byly nahrazeny dvouletými Vyššími školami pedagogickými a čtyřletými Vysokými školami pedagogickými. Vysokoškolské studium pro učitele základních škol bylo obnoveno v roce 1959 na pedagogických institutech, které sjednotily studium učitelství 1. a 2. stupně základních škol. Všichni studenti na těchto institutech nejdříve museli absolvovat dva roky společného základu, který vycházel z učebních plánů prvního stupně, a poté se věnovali zvolenému oboru. Dějepis se přitom studoval v kombinaci s dalšími dvěma předměty. V roce 1964 byly pedagogické instituty přeměněny na čtyřleté pedagogické fakulty, které se v místech univerzit staly jejich součástí. Studium na pedagogických fakultách bylo dvouoborové a ve 4. ročníku probíhala tzv. řízená praxe. Při studiu dějepisu byla kromě odborné přípravy z českých a obecných dějin věnována pozornost didaktice dějepisu, ale také filozofii, pedagogice a psychologii. K poslední výrazné úpravě studia došlo v roce 1976, kdy bylo studium prodlouženo na pět let a absolventi nyní získávali odbornost pro druhý stupeň ZŠ i pro střední školy. V roce 1990 by vydán nový vysokoškolský zákon č. 172/1990 Sb., který přiznal vysokým školám rozsáhlou autonomii. V současné době upravuje vysokoškolské vzdělávání zákon č. 111/1998 Sb., který byl v roce 2016 novelizován (Julínek a kol, 2004, s. 56, 60–61).
Literatura:
- JULÍNEK, S. a kol. Základy oborové didaktiky dějepisu. Brno: MU Brno, 2004.
- JANOVSKÝ, J. a kol. Základy didaktiky dějepisu. Praha: SPN, 1984.
- PARKAN, F. Didaktika dějepisu. Praha: PdF UK v Praze, 2014 (studijní opora).
- LABISCHOVÁ, D., GRACOVÁ, B. Příručka ke studiu didaktiky dějepisu. Ostrava: FF Ostravské univerzity v Ostravě, 2010.